Kniha My kluci z Brna je výberom najlepších humoristických historiek, ktoré Jaroslav Kravka pôvodne pripravoval pre program Českého rozhlasu Brno Srdcovky Zdeňka Junáka. Autor vtipnou formou spomína na detské roky, ktoré prežil vo svojej rodnej štvrti – v brnenských Žideniciach. Zoznámi vás so svojráznymi postavami i miestami, ktorých atmosféra sa dávno stratila vo víre moderného mesta. Spomína na ne s humorom a zároveň s istou dávkou nostalgie. Zábavné rozprávanie vás zaujme aj rázovitým jazykom. Nechajte sa preniesť do čias nedávno minulých a prežite s hlavným hrdinom humornej príhody jeho detstva. Kniha vychádza v českom jazyku.
Jaroslav Kravka (*1952) pochádza z Brna a je vyštudovaný právnik. Tejto profesii sa však nikdy nevenoval. Začínal ako novinár a neskôr pôsobil takmer tridsať rokov ako dramaturg v Českej televízii. Venoval sa veľkým zábavným programom (Manéž Bolka Polívky), priviedol na televíznu obrazovku one man show Miroslava Donutila, osem rokov bol dramaturgom talk show Haliny Pawlowskej Banánovej rybičky, spolupracoval s Josefom Klímom a Filipom Renčom (cyklus Votrelci a lovci), s Vladimírom Michálkom cyklus Okno do cintorína a film Posol), s Rudolfom Havlíkom (Zajtra navždy), s Jiřím Svobodom, s Jiřím Strachom a mnohými ďalšími osobnosťami českej audiovizuálnej scény.
Ukážka z knihy
U DRÁPALŮ
Jak už bylo výše konstatováno, jednou z předních diskusních místností naší úžasné čtvrti byl na přelomu padesátých a šedesátých let minulého století ikonický restaurant U Drápalů, který byl co do nabídky proslaven zejména démonickým gulášem z blíže neidentifikovatelných surovin, leč chutí do té míry lahodné, že jej ocenil významný místní gurmán, zcestovalý vlakvedoucí ve výslužbě pan Němeček slovy: „Ten píše!“, což lze do současnosti přeložit jako „5 hvězdiček“ či lépe jako „jeden Michelin“.
Další tamní kulinární bombou byl mistrně upravený řádně tlustý telecí párek zvaný pro svůj malebný vzhled, který byl dozajista předobrazem dnes oceňovaných vizuálních kreací lacuisine nouvelle a jenž vznikl drobnými řezy nožem po jedné ze stran lahodné uzenky, ježek.
Na místním umaštěném jídelním lístku se šlo dozajista dopátrati i jiných gurmánských zážitků, ale nikdy jsem tehdy, když jsem, jsa předškolákem, prchal sklepním okénkem z výchovných tenat babičky Eugenie do víru okolních boulevardů, jež byly ozdobou naší úžasné čtvrti; nikdy jsem tehdy nikoho z tamních znalců a vážených hostů, ba i náhodných návštěvníků, kterých se tu obvykle mnoho nevyskytovalo a na které zdejší vybraná společnost nahlížela s oprávněným despektem; nikdy jsem nikoho z nich – pokud mě paměť neklame – neslyšel, že by si zvučným hlasem, neboť ten tu bylo nutno používati, jelikož zdejší obslužný personál, jemuž vévodila nezapomenutelná číšnice paní Oli, o které ještě bude řeč, většinou trůnil za výčepním pultem a mezi hosty se vydával toliko sporadickya účelně; nikdy jsem tehdy nikoho neslyšel, že by si byl zvučným hlasem – snad kromě „šniclu“ – objednal něco jiného než právě guláš nebo „teho ježka“.
Pokud jde o nápoje, těm zde za pomoci kořaliček různobarevných a mocných, podávaných v drobných i větších skleničkách, vévodilo jásavě žluté pivo desetistupňové.
V rámci svých tehdejších poutí po naší úžasné čtvrti jsem do tohoto kulinárního stánku zavítával opravdu dosti často a zpravidla, byv někým ze stálých hostů vyzván, abych sdělil, co je nového, jsem veselící se společnosti ochotně vykládal, co jsem byl ten den i dny předcházející spatřil a viděl; a co jsem neviděl, to jsem si pro jistotu vymyslel. Většinou jsem sklidil úspěch, a tak jsem se dopátral zaslouženého honoráře. Tím byla prčovica neboli sáduvka, jak zde bývala pojmenovávána jiskrná červená či žlutá limonáda neopakovatelné chuti i vůně, kterou přede mne v té nádherné kónické sklenici se zeleným dnem postavilazdejší uctívaná královna – nezapomenutelná číšnice paní Oli! (…)
Petra Dankovičová / Radioservis / radioteka.cz
